abadá capoeira Praha

Capoeira – část I

Capoeira není jako ostatní sporty. Je jiná. Výjimečná. Je svá. Tato svéráznost se projevuje ve všem, co je s capoeirou spjaté. Dokonce i ve způsobu, jak je capoeira organizovaná. Pokud mluvíme o organizační struktuře capoeiry, pokusme se na tomto místě capoeiru co nejobecněji rozdělit. Musíme se tak vrátit v čase k samotnému zrodu capoeiry. Výjimečnost capoeiry spočívá v její rozmanitosti. Tento brazilský bojový sport v sobě kloubí prvky boje, hudby, tance a akrobacie, ale tomu tak nebylo vždy. Capoeira byla původně obrazem míšeni africké a indiánské kultury. Segmentem vyjadřující sociální sounáležitost, svobodu pohybu a ducha.

Histoire capoeiry se začala psát již od 16.století, kdy portugalští kolonizátoři v čele s badatelem jménem Pedro Álvares Cabral začali s kolonializací Jižní Ameriky. Jelikož místní obyvatelé – Indiání nebyli na težkou fyzickou práci na plantážích vhodní, přistoupili Portugalci k dovozu otroků z černého kontinentu. Zpočátku byli vybírání jen silní, mladí a zdraví jedinci mužského pohlaví, s rostoucí potřebou pracovní síly se však začali dovážet i starší černoši a ženy, kteří s sebou přivezli i rituály, náboženství a základy tradiční kultury jako celku. Dokud byli Portugalci v regionu Jižní Ameriky osamoceni, byl na otroky vyvíjen obrovský tlak, práce byla velmi tvrdá a v této době na plantážích umíralo mnoho černých otroků. Jejich ducha to však nezlomilo, naopak jim to pomohlo v utužení jejich kulturních zvyklostí a hlubokému semknutí celé komunity. Krutost otrokářů se začala stupňovat a bylo třeba vyvinout způsob, jak se bránit. Bezstarostnost Portugalců skončila s příchodem Holanďanů a nastalou koloniální válkou v letech 1624 až 1654. Pro otroky to znamenalo mírné uvolnění poměrů, čehož mnoho z nich využilo k útěku. Tito utečenci pak začali formovat vesnice hluboko v pralesích, tzv. kilomba. Nebyli to však jen černoši, ale také například početná skupina Asiatů. Ti všichni se potřebovali bránit a navázali tak na vývoj nového bojového umění, který začal již dávno dávno předtím na plantážích. Od Asiatů se do zárodků capoeiry dostaly základy dnešních kopů a jiných technik. Nejznámějším bojovníkem té doby byl otrok Zumbi, který je mnohými považován za prvního capoeiristu. Tato postava je však jen těžko historicky uchopitelná, což již neplatí o Juanu Moreirovi, který se proslavil jako vynikající bojovník, ovládající mnohá bojová umění, nejen capoeiru. O jeho bojových kvalitách svědčí i to, že byl osobním strážcem vicekrále Markese de Lavradiu. Umění capoeiry bylo tehdy rozšířeno do všech sociálních vrstev Brazílie, což se však změnilo v průběhu prvních 200 let kolonizace, kdy se capoeira s rostoucí chudobou místních obyvatel přesouvala stále více a více na okraj společnosti. Svědčí o tom i mnoho nájemných vražd té doby, kdy oběti těchto činů končily s podříznutým hrdlem, tradičním podpisem břitvy připevněné na nohách nájemných capoeiristů. Capoeira se tak pomalu začala posouvat za hranice zákona, což však neznamená, že toto byla jediná vývojová větev. Bylo mnoho známých bojovníků, kteří se i v této době zasloužili o dobré jméno capoeiry. Byli to například členové skupiny Guarda Negra, která měla chránit před republikány princeznu Izabelu, která podepsala nařízení o zrušení otroctví. Tato elitní skupina se skládala výhradně z bojovníků capoeiry. Možná právě pro tyto velké služby byla capoeira po změně režimu a vyhlášení republiky prohlášena za ilegální a jakožto symbol revoluce byla tvrdě potírána. Vše se změnilo rokem 1930, kdy po válečném převratu stanul v čele státu Getulio Vargas, který zmírnil útlak, pod kterým se musela capoeira tajně vyvíjet a ulehčil tak snahy Manuelu dos Reis Machadovi - Mestre Bimbovi. On je považován za zakladatele moderní capoeiry – capoeiry Regional. Jemu vděčíme za zpestření a zrychlení capoeiry. V této době začala capoeira přijímat i vlivy jiných bojových umění a zařadila se tak plnohodnotně mezi moderní bojové sporty.

Naproti tomu capoeira angola vychází z tradičního pojetí capoeiry (s pojetím před Mestre Bimbou ). Znamená to, že boj je daleko více maskován do velké škály matoucích pohybů, rituálů atd., což může vést k mylnému úsudku, že samotný boj se z capoeiry angola nadobro vytratil. I celková rychlost tohoto cvičení je menší než u moderní capoeiry, pomalé pasáže jsou však střídány rychlými a tvrdými útoky, což dělá capoeiru angolu velmi nebezpečnou. Toto pojetí capoeiry si získalo mnoho přívrženců.Oproti moderní capoeiře je však capoeira angola silněji vázána na africkou kulturu, z čehož vyplývá i menší zastoupení tohoto stylu např. v Evropě. V tuto chvíli jsme zmínili hlavní dva proudy capoeiry, dvě skupiny na něž se celý capoeira svět dělí. Zde můžeme hledat alespoň nějaké náznaky organizačního systému. To je poprvé a zároveň naposledy, kdy můžeme mluvit o celosvětové struktuře. Vše následné můžeme vyjádřit jako živočišné bujení, jako absolutní absenci členitosti, v čemž mimo jiné spatřuji onu svéráznost, která je s capoeirou natolik spojena. Při vysvětlení tohoto stavu nám opět pomůže malý exkurz do historie. Byl to Mestre Bimba, který vtiskl ráz současné moderní capoeiře. Přidal nové techniky a tím i více boje, sjednotil obecná pravidla capoeiry a přispěl tak k tomu, že se capoeira dostala do povědomí většiny společnosti. Pro tentokrát, alespoň co se Brazílie týká. Mestre Bimba měl mnoho žáků, kterým předával své poznatky o tomto bojovém sportu a vytvořil si tak poměrně dost následovníků, kteří by eventuálně mohli v jeho díle pokračovat. Rivalita mezi těmito vybranými ale byla tak veliká, že po Bimbově smrti se svět capoeiry rozpadá a tvoří se mnoho nových skupin a tím i velké množství vývojových proudů. Po Bimbově smrti už capoeira nikdy nebyla jednotná jako dřív. To je tedy důvod proč dnes existuje nepřeberné množství stylů, škol, akademií. Nutno dodat, že tento fakt přispívá ku neprospěchu věci. Mám tím na mysli různou kvalitu capoeiry v různých skupinách. Obecně platí, že čím menší skupina a kratší historie této školy, tím i horší kvalita capoeiry. Dá se to však brát i z druhé strany. Existuje totiž několik celosvětových skupin, jež jsou jistou zárukou těch nejvyšších standardů, jakých je v capoeiře možné dosáhnout. Tyto velké školy jsou hybnou silou capoeiry přispívající k šíření capoeiry do nových krajin. Další, neméně záslužnou činností je zavádění inovací v technikách a různých doprovodných výplních capoeiry. Z celosvětového měřítka je největší a nejznámější skupinou ABADÁ capoeira, v čele s bratry Cordosovými. - Grão-Mestre Camisa Rosa a Mestre Camisa.

Další významnou postavou capoeira ABADÁ je Mestrando Charm a jeho linie. Mestrando Charm - Jorge Gomes Martins začal s capoeirou v roce 1976 a na technický stupeň – mestrando dosáhl v rámci capoeira ABADÁ po více jak 20-ti letech v roce 1997. V současné době působí převážně v Goiânia, jednom ze států brazilské federace.

Capoeira - II. část

Začátek ABADÁ capoeiry v ČR

Prvopočátky tohoto umění u nás můžeme datovat k roku 2000. Dá se říci, že u většiny skupin – ať stále fungujících nebo i zaniklých – bylo hlavním impulsem shlédnutí filmu Mistr neznámého boje, kde hlavní roli ztvárnil Marc Dacascos. Pro mnohé, tehdy ještě „necapoeiristy“ včetně mě, to byl do té doby nevídaný styl bojového umění s úplně odlišným spektrem a systémem technik, který se nedal k žádnému jinému umění přirovnat. Ač jsem měl odmala zkušenost s bojovými sporty (karate, aikido), v capoeiře bylo cosi, co jsem v žádném z nich nikdy nenašel. Je to ohromná energie čišící z každého pohybu, která člověka přitahuje. Vzpomínám si na to jako dnes, když jsem si druhý den pobrukoval ústřední melodii „Parana É“. Již tenkrát jsem věděl, že jsem našel sport, či umění, které zcela změní můj životní styl a bude mě provázet mou životní cestou.

Myslím si, že tyto pocity prožívala i spousta dalších lidí z ČR, protože právě v tuto dobu se začalo utvářet nejvíce skupin věnujících se capoeiře. Nebyla to ale capoeira, jakou ji známe dnes, protože tenkrát zde nebyl žádný profesionální trenér, který by mohl vyučovat tu „pravou capoeiru“. To zapříčinilo, že každá z nově vzniklých skupin toto umění pojala svým vlastním způsobem. Vlastně to nám „nadšencům“ ani nikdo nemohl zazlívat. Jediným dostupným zdrojem, odkud bylo možné pochytit nějakou tu techniku, byli právě již výše zmíněný film, videa z internetu a pro někoho postava Eddy Gorda ze hry Tekken3.

Počátek capoeiry v Českých Budějovicích

Zhruba měsíc po shlédnutí filmu jsem udělal náborové letáky. Netrvalo dlouho a začali přicházet první nadšenci. I my jsme si vytvořili vlastní styl, o kterém jsme byli přesvědčeni, že je právě tím správným vyústěním náhledu na toto bojové umění. Vzpomínám si, že přibližně po půl roce se k nám donesla zpráva, že v Praze je Brazilec věnující se capoeiře. Neváhali jsme a této příležitosti jsme využili a navštívili ho. Dnes již vím, že to byl pouze člověk, který toho o capoeiře věděl asi tolik, co my, ale snad díky tomu, že byl z Brazílie, tak jeho capoeira vypadala jaksi „pravdivěji“. Tenkrát to však pro nás byla zkušenost, která v nás vyvolala ještě větší nadšení a chuť cvičit. Zhruba po roce našeho snažení byl domluven první sraz všech českých nadšenců tohoto sportu, který se konal v Jihlavě. Sjelo se zde několik desítek lidí. Vzpomínám si na to jako dnes. V tento moment jsem si poprvé uvědomil, jak moc velké rozdíly v pojetí capoeiry byly. Většina skupin vypíchla pouze akrobacii, někteří zase chtěli ukázat efektivnost bojových technik, které stačili okoukat z internetu. Skoro každou skupinu bylo možné identifikovat podle barvy úborů, do kterých byli oděni. Vše bylo naprosto nedisciplinované. Takovýto sraz jsme absolvovali ještě jednou v Liberci, který proběhl bez větších změn a zlepšení. V tuto chvíli jsem pochopil, že tato ryze „česká capoeira“ je chaotické plácání se odnikud nikam a že v takovéto podobě se jí dál věnovat nechci.

Stejného názoru byl i mně nejbližší capoeirista a přítel Petr Mladěnka (spoluautor tohoto seriálu o capoeiře), se kterým jsme začali pracovat na tom, jakým směrem se naše cvičení bude ubírat. V létě 2002 jsme společně odeslali e-maily do rakouských škol věnujících se capoeiře a netrpělivě vyčkávali na odpověď. Jediné echo se nám dostalo z ABADÁ-Capoeira Innsbruck, kde v tu dobu vyučoval náš nynější učitel Instrutor Boquinha (tenkrát ještě Graduado – nižší technický stupeň). Slovo dalo slovo a během dvou týdnů si to sestava ve složení Evžen Pešek, Petr Mladěnka a Tomáš Voráček razila na svůj historicky první workshop (seminář) pravé capoeiry. Zjistili jsme, že všechno co jsme se pracně naučili musíme od základu změnit, vlastně si ani nevzpomínám na jedinou techniku, kterou bychom prováděli dobře. Původně jsme plánovali tento výlet na týden, ale díky nechvalně proslulým záplavám jsme byli nuceni tuto cestu prodloužit o další týden. Celých čtrnáct dní bylo nabito tréninky, někdy i třikrát denně. Bylo to pro nás období procitnutí a to nejen ve způsobu tréninkových metod, ale také finančního zatížení, které tento sport vyžaduje. Do té doby pro nás capoeira byla sportem chudých, jak se mohl každý na internetu dočíst. Boquinha nás informoval o taxách, které jsou v Evropě vybírány za tréninky, semináře a potřebné vybavení. Pro představu čtenáře – víkendový seminář pořádaný člověkem s hodností Mestre je Kč 60.000,- + letenka (jízdenka), ubytování a strava. Ač to pro nás bylo velkým překvapením a jako pro studenty velkým zatížením, přesto jsme věděli, že styl ABADÁ-Capoeira je pro nás cestou, po které chceme jít.

Po návratu do Čech jsme našimi pocity a čerstvě získanými zkušenostmi doslova bombardovali zbytek našeho oddílu. Vše bylo přijato s velkým nadšením, ale studenou sprchou pro většinu lidí byly právě již výše zmíněné finance. Srpen 2002 pro nás byl úplným otočením našeho pojetí capoeiry o stoosmdesát stupňů a zároveň rozdělením naší skupiny.

První oficiální seminář v ČR

Na podzim téhož roku Boquinha přijel do Českých Budějovic, aby zde vedl první oficiální seminář v České republice. Sjeli se sem skoro všechny oddíly, které možná díky tomuto semináři také zjistili, že tréninkové metody asociace ABADÁ jsou pro ně tím pravým (např. Liberec, Nový Jičín). Po tomto workshopu Boquinha už natrvalo zůstal v Čechách. Nebylo to zrovna jednoduché. On ovládal pouze svůj rodný jazyk, portugalštinu, proto jsme se dorozumívali, jak se říká rukama nohama. Protože žil v našich rodinách, jasně se museli projevit i rozdíly našich mentalit a kultur. Pamatuji si, že tyto začátky vskutku nebyly lehké. Přesto všechno se náš vztah upevnil a Boquinha začal v Budějovicích pořádat nábory, organizovat vystoupení a jako první v ČR vtiskl ráz „pravé“ capoeiře. Díky vyšším cenám tréninků bylo těžké rozšířit základnu naší skupiny. Časem proto uznal, že je rozdíl mezi ekonomickými poměry a příjmy lidí v západní Evropě a u nás a cenu upravil. Dále naši organizaci zaštítila TJ Sokol a poté již vše bylo snazší. Lidé začali jevit větší zájem o tento druh cvičení a ve větší míře navštěvovat tréninky.

Když Boquinha poznal, že již budu schopen sám organizovat tréninky a držet oddíl pohromadě jen za pomoci jeho pravidelných seminářů, začal toto umění rozšiřovat do Prahy a Karlových Varů. Díky vzájemné pomoci těchto měst jsme mohli pořádat již několik workshopů s profesionály, včetně šampionů z Mistrovství světa a dalších trenérů a již tři batizada (páskování-udělování vyšších technických stupňů). Dále jsme se mohli účastnit Mistrovství Evropy, kde jsem v roce 2003 obsadil 8.místo, v roce 2004 6.místo, v roce 2006 4.místo a v roce 2007 3.místo.

Capoeira v ČR dnes

Dnes můžeme o české capoeiře říci, že se rozdělila na dva tábory. A to na skupiny, které provozují cvičení pod vedením zkušených trenérů a skupiny, které pokračují ve svém vlastním chápání a pojetí capoeiry. Kromě asociace ABADÁ-Capoeira zde máme i další oficiální a celosvětově známe skupiny, jakými jsou Grupo Axé Capoeira, Grupo Candeias, Capoeira Senzala. Přesto mezi všemi těmito skupinami panuje rivalita a spory o tom, kdo je členem té nejlepší organizace. Díky amatérským skupinám a jejich prezentacím tohoto sportu je i dnes v podvědomí veřejnosti stále zafixováno, že capoeira je spíše tancem, než bojovým uměním. Dále je nutno říci, že většina z Vás, vyznavačů bojových umění, ať z řad cvičenců Karate, Tae-kwon-do, Judo, Aikido a dalších, nezná skupiny, které by tato umění vyučovala na vlastní pěst, bez jakéhokoliv vedení, ale pouze za pomoci internetu či akčních filmů. Toto je fenomén, který je patrný pouze u nás a ubírá capoeiře cenné „body“.

Capoeira u nás prožívá obrovský boom a neuvěřitelně rychle se vyvíjí. Proto věřím, že do budoucna bude okruh zájemců o toto bojové umění tak vysoký a osvěta na takové úrovni, že tyto malé skupiny pochopí krátkozrakost jejich cvičení a přestoupí pod vedení profesionálních organizací nebo úplně zaniknou. Ač tato myšlenka zní jakkoli tvrdě, je to podle mě vývoj, který musí capoeira v ČR prodělat. Ostatně „běhat po trávě můžete, ale bez míče a branek to nikdy nebude fotbal“.

Abych ale nešířil pouze negativní zprávy, musím říci, že Čechy jsou velkým potenciálem a líhní talentovaných cvičenců. A přesto, že je capoeira relativně mladým sportem u nás, jsem přesvědčen, že do budoucna budeme patřit k respektovaným zemím a plně vyrovnatelným soupeřům na mezinárodních kláních.

Chovatelské potřeby

Rybárske potreby

Truhlářství - Stolařství