Výlet do Brazílie

 

Snem snad každého capoeiristy je alespoň jednou za život podívat se do kolébky capoeiry – do Brazílie. My jsme si svůj sen splnili a v této krásné zemi jsme strávili tři týdny. O naše zážitky bychom se teď s Vámi rádi podělili. Do Rio de Janeira jsme přiletěli v pátek a jakmile jsme se trochu aklimatizovali, vyrazili jsme na Humaitu, kde se každé pondělí, středu a pátek scházejí všichni capoeiristi grupy Abadá z Ria a okolí. Tento den byl v Brazílii Den Indiánů a tak nás místo klasického tréninku čekalo menší překvapení. Všude kolem pobíhali malí capoeiřané s indiánskými čelenkami a ti starší pro ně organizovali různé soutěže. Po čase se udělala velká roda, kde Mestre Cobra promluvil o důležitosti tolerance vůči jiným kulturám a předeslal, že hlavně pro ty nejmenší má ještě jedno překvapení – živou ukázku indiánských rituálů.

Opravdu se po chvíli objevili čtyři indiánští bojovníci, kteří nejdřív krátce promluvili o historii svého kmene a předvedli několik rituálních tanců. Přišlo nám skvělé, jak se Brazilci zhostili Komenského „Školy hrou“, jen nás trochu mrzelo, že u nás se tomuto capoeira potěru věnuje jen tak málo péče. Když jsme viděli, co tito šestiletí capoeiristé dovedou a když jsme si představili, co tak asi budou vyvádět za deset let, neměli jsem o novou brazilskou capo generaci strach. Když Indiáni skončili, utvořilo se několik menších rod a začalo to, kvůli čemu jsme do Brazílie přijeli. Účast byla hojná a bylo se opravdu na co dívat. V duchu jsme si pomysleli, že jsme rádi, že jsme součástí právě Abadá capoeiry. Naše dojmy navíc umocnila přítomnost samotného Mestre Camisy, Nagô a ostatních skvělých capoeiristů. Školu na Humaitá jsme navštívili ještě mnohokrát a vždy to byl skvělý zážitek.

Po nějakém čase jsme se rozhodli Rio aspoň na chvíli opustit. Další zastávkou nemohlo být nic jiné, než Salvador da Bahia – město capoeiře zaslíbené. Již cestou z letiště jsme potkávali capoeiristy v uniformách, nebo alespoň v tričkách z batisada, proto jsem si od tohoto města z pohledu capoeiry mnoho sliboval. První dojem však byl dost rozpačitý. V centru jsme potkali skupinu místních capoeiristů, kteří hned, jak jsme se zastavili, už se nás jali kasírovat za své snažení. A tak jsme raději odešli. Abadu se nám v Salvadoru nepodařilo najít, tak jsme si mysleli, že si spravíme chuť alespoň v Akademii Mestre Bimba (pod vedením Mestre Bamby J), kde jsme si hodlali pořádně zacvičit. Naše nadšení zchladila již u vchodu obdržená informace, že jedna lekce pro turisty stojí asi 150 Kč. Zdálo se nám to dost neseriózní, a tak jsme zase odešli. Bylo to pro nás dost velké zklamání. Capoeira se tu prodává stejně, jako všudypřítomné brazilské vlajky, pomalované šídítka berimbau a další turistické cetky. Když už jsme málem na capoeiru v Salvadoru zanevřeli, objevil se Mestre Gaje, aby nás znovu ujistil, že capoeira není v nikom jiném, než v lidech samotných a že nemůžeme strkat všechny do jednoho pytle.

Mestre Gaje jsme potkali na náměstí v Pelourinho, jako prodavače berimbau. Jako všem turistům, kteří mají o tento suvenýr za Bahie zájem, nám nejdřív nabízel líbivé barevné nástroje. Když jsme projevili zájem o tradiční berimbau, mestre zpozorněl. Tím, že jsme vyloudili i nějaké zvuky, udělali jsme si prvního capoeira kamaráda v Salvadoru. S pozvánkou od Mestre Gaje jsme se snáze dostali na akci salvadorské asociace capoeiry Angola (ABBC), u které bych se rád zastavil. Účast mnoha mistrů, žáků samotného Pastinhy, Waldemara nebo Joãa Pequena dělala z celé akce mimořádnou záležitost. Nebyli to však jen staří mistři, co jsme mohli obdivovat. Měli jsme možnost vidět i hru mladé generace, hru plnou rychlých útoků a skvělých floreios. Musíme se přiznat, že jsme byli unešeni. Takovou dynamiku jsme od Angoly nečekali.

 Pak už se náš pobyt pomalu blížil ke konci a aniž by to kdo z nás tušil, čekal na nás asi největší zážitek celého našeho putování. Při jedné z večerních procházek v Riu jsme zaslechli známé rytmy atabaque, které jsme následovali. Byli to capoeiristé ze skupiny Kunta Kinte. Samí mladí náctiletí capoeiristé plní elánu. No prostě radost se podívat. Lákalo nás se s nimi zahrát a jediné, co jsme museli udělat, bylo požádat Mestre, který byl zrovna v rodě, o svolení. Mestre měl pěkný styl s řadou zajímavých prvků a různých matoucích pohybů. Když vyšel z rody, zastavil se u každého capoeiristy a pohladil ho po ramenou, vlasech a něco mu řekl. Přišlo nám to dost divné. Když jsme odcházeli, chtěli jsme Mestremu poděkovat. Přistoupili jsme k němu blíže, ale on se na nás ani nepodíval. Mysleli jsme si, že se soustředí, pak nás napadlo, jestli jsme ho nějak neurazili a on nás teď záměrně nepřehlíží. A pak nám to došlo. Mestre João Kanoa byl slepý. To nás opravdu dostalo. Mestre Kanoa cvičí capoeiru odmalička. Pracoval v továrně na zpracování ryb, kde bez ochranných pomůcek čelil teplotám -40º. Když pak jednoho dne vyšel ven, kde bylo +32º, jeho oči nevydržely termický šok a Kanoa ztratil zrak. Pomohla by mu jen nákladná operace, na tu však neměl peníze. Jak sám říká, po oslepnutí byl úplně na dně a nevěděl jak dál. Byla to capoeira, která mu pomohla překonat toto těžké období. Mestre Kanoa pokračuje v plnohodnotném životě, za což si vydobyl respekt nejen ve světě capoeiry. Na jeho tréninku bylo vidět, jak jej jeho žáci ctí. Atmosféra byla nezapomenutelná. Znovu jsme se přesvědčili, že capoeira je mnohem víc, než pouhý sport a že stojí za tu námahu prozkoumat všechny její spektra.